Tisk

Podzimní akademie

(za pamětihodnostmi Jižní Moravy a po stopách kulturních osobností tohoto kraje ČR)

Přečtěte si několik postřehů z nedávné tradiční cesty, kterou uspořádal Český spolek v Košicích pro své členy.

Stejně jako minulé zájezdy, měl i tento doslova nabitý program. Už cestou do Brna jsme se zastavili v ZOO Zlín - Lešná. Zahrada je netradičně pojetá, zvířata nejsou jen v klecích s výběhem, ale i volně s vymezeným prostorem bez oplocení.

Je rozdělená podle kontinentů a tomu jsou přizpůsobeny i stavby. Mohli jsme z poschodí, na úrovni hlavy žirafy, vidět zblízka jejich krásné oči a mít představu o jejich výšce. Dalo se projít mezi lemury kata, žijících na ostrůvku. Jednomu z nich se podařilo  uniknout, ale ošetřovatel ho přece jen přiměl k návratu. Tento lemur má však určitě dobrodružnou povahu, neboť se  opět pokoušel najít „kde tesař nechal díru“. Viděli jsme zajímavě a naučně komentované krmení lachtanů, goril a Humboltových tučňáků. Podívali jsme se do nové tropické haly Yucatan. V ní je kromě fauny a flóry představena i civilizace Mayů Yucatánského poloostrova i jejich kalendář vetkaný do koberce. Nestihli jsme vidět vše. ZOO je v rozsáhlém parku se vzácnými dřevinami, naučnými stezkami i možností si posedět v romantickém zákoutí. Dominantou parku je krásný zámek postavený na konci 19. století rakouským hraběcím rodem Seilernů.
Druhý den jsme měli v programu Brno. Prohlídka začala na radnici. Spolu s exponáty – kolo, drak a šikmá věžička v průčelí radnice – jsme vyslechli pověsti k nim vázané. Shlédli jsme maskarona – prý hlavu zrádného měšťana ve zdi vězení, prošli Zelným trhem s jeho Špalíčkem, kašnou Parnas, divadlem Reduta a soškou „létajícího“ Mozarta. Kolem divadla „Husa na provázku“ jsme se dostali na Petrov a dále Špilberk. Vyslechli jsme historii města, jeho obléhání za třicetileté války a obranu pod velením vynikajícího stratéga Louise Raduita de Souches, jehož náhrobek je na místě původní kaple v krásném gotickém kostele sv.Jakuba. Jsou zde zachovány i jiné náhrobní kameny. Jedním z nich je  náhrobní kámen architekta Čerta, v jehož erbu je znázorněna Pytagorova věta. Nachází se tu kopie Černé Madony Svatotomské. Průvodkyně byla velmi příjemná a o všem věděla poutavě vyprávět. Dozvěděli jsme se hodně zajímavostí, i proč zvoní poledne v Brně v 11 hodin, proč je nad oknem Kostela sv. Jakuba mužíček s holou zadnicí vystrčenou k Petrovu. V plánu bylo prohlídnout si i vilu Tugendhat – klenot funkcionalistické architektury postavené architektem Ludwigem Miese van der Rohe, ale pro její rekonstrukci to nebylo možné. Zůstalo nám tedy více času na prohlídku Arboreta Mendlovy univerzity. Provázel nás docent Antonín Nohel, spolužák a přítel Jiřího Gregorka. Poslouchat ho byl úžasný zážitek! Ke každé rostlině pověděl její příběh. Doslova jsme za ním běhali do jednotlivých částí botanické zahrady a pozorně ho poslouchali, aby nám nic neuniklo. Hovořil i o jejím tvaru podkovy, půdě, historii, rozdělení do sekcí, o lidech, kteří podobně jako on se jí věnovali a s láskou každou rostlinu a strom pěstovali. Pro nevidomé je vymezená část, kde jsou vysazeny rostliny s výraznou vůní a každá je opatřena tabulkou se slepeckým písmem. V závrtu vytvořeném pro severské rostliny se daří i středomořské flóře. Pobyt v Brně nám trochu znepříjemnily obavy o účastníčku zájezdu, která se posmekla a spadla. Naštěstí si nic nezlomila, ale musela zůstat v nemocnici. Vyrovnat se s touto skutečností jí pomohly přítelkyně a naše pozitivní myšlení.
Na třetí den nás čekala návštěva Punkevní jeskyně se svou krápníkovou výzdobou, Dómy, dnem propasti Macocha a plavbou po řece Punkvě s mezipřistátím a prohlídkou Masarykova dómu. Ke vstupu do jeskyně jsme se pohodlně odvezli vláčkem. Macochu, jejíž hloubka je 138 m, jsme si prohlédli z horního i středního můstku. Lanovka ušetřila naše nohy od výstupu. Přestože jsme měli v programu už jen poutní místo Křtiny, zastavili jsme se v Blansku u dřevěného kostelíka z let 1600 -1641, přivezeného z Podkarpatské Rusi při rumunských hranicích. Kostelík nejprve pravoslavný, potom řeckokatolický, nyní patří Církvi československé husitské. Zajímavostí je rovná hranatá věž bez cimbuří (reformní styl) a obložení tzv. klínci, ne šindely. Je zvýšený o podezdívku, protože původně byl nižší o 60 cm. Byl koupený za 6000 ČK, přivezený v 5 vagonech a za 2 měsíce ho 8 chlapů z Ukrajiny (přivezli sebou i náhradní díly) postavilo. Vchod je původní s nápisem v církevně slovanském jazyku, který udává dokončení stavby – 29. 7. 1641 a byl zasvěcený sv. Praskevě. Ikony jsou z 2. poloviny 18. století, to vše nám sdělila paní farářka. Podobně nás poutním kostelem Jména Panny Marie v Křtinách provázel páter Tomáš Prnka. Zábrdovický premonstrátský klášter pověřil jeho stavbou českého stavitele Jana Blažeje Santiniho - Aichela a dostavěn byl 1. 5. 1750. Kostel byl postaven na místě 2 vedle sebe stojících kostelů – českého a německého. Je zasvěcen P. Marii, na základě jejího zjevení se na kvetoucím kaštanu r. 1210 a její kamenná socha s pláštěm (symbol ochrany) tvoří hlavní oltář. Sloupy okolo oltáře se zdají být drážkované, ale je to způsobené tzv. iluzivní malbou. Původní šindelovou střechu zničil požár a roztavil i zvony. Nová krytina pak byla z břidlice. Kostel je ambitami se zvonkohrou (33 různě velkých zvonů, každý má jméno) spojený s kaplí sv. Anny. Symetricky měla být na opačnou stranu zbudována kaple sv. Jozefa, ale k tomu už nedošlo. Kostel má též 33 oken, sklo je čiré, aby v přirozeném světle vynikl bohatě freskami zdobený strop. Na věži má 3 zvony: sv. Marie, sv. Antonín a sv. Terezie. Za první i druhé světové války první dva potkal stejný osud jako mnoho jiných zvonů, byly roztaveny na válečné účely. V roce 1945 byl kostel poškozen celodenním leteckým náletem na tuto oblast, jehož cílem bylo zničit muniční sklady Němců v okolních jeskyních. Na nové pokrytí střechy kostela bylo potřeba 40 tun mědi. Do kostela se vejde 5.000 lidí, výška stropu je 35 m. Ve zdejším údolí křtili sv. Cyril a Metoděj, později jejich žáci a proto se nazývá Údolí křtu = Vallis baptismi.
Kroměříž – arcibiskupský zámek a zahrady zapsané v r. 1998 na Seznam světového dědictví UNESCO. Sloužil jako letní sídlo olomouckých biskupů. Na místě dnešního zámku stálo již za Velkomoravské říše hradisko, ve 13. století gotický hrad, v 16. století přestavěn v renesančním stylu. Během třicetileté války silně poškozen Švédy. Biskup Karel II. z Lichtenštejna - Kastelkorn dal pokyn k stavbě honosného barokního paláce. Prohlídka začala reprezentačními sály: lovecký s kulečníkem ruského cara Alexandra III. a loveckými trofejemi. Růžový sál zařízený ve stylu rokoka, koberec růžové barvy i tapiserie mají vetkaný erb prvního „nešlechtického“ arcibiskupa Theodora Kohna. Dal si do erbu Petrovu loďku a židovskou hvězdu podle svého původu. Lustr - český křišťál. Carský salonek nazvaný po setkání Alexandra III. s Habsburgským manželským párem, Františkem Jozefem I. a Alžbětou. Kromě jiného je tu vystavený cestovní skládací oltář ze slonoviny a želvoviny. Skleněný lustr je z K. Šenova. Pak následovaly velké sály: poradní s portréty 69 biskupů a arcibiskupů, trůnní sál podle trůnu s baldachýnem arcibiskupa Kohna, obrazy zde jsou vsazeny do dřeva obložení, tzv. paneláž. Některé jsou z pozůstalosti popraveného anglického krále Karla I. Nejstarší obraz je z r. 1558 – Vzkříšení Lazarovo. Jídelny: v malé jídelně jsou ve vitrinách staré knihy o pěstování a výrobě vína, je tu i kniha od J. A. Komenského. Průvodkyně nás upozornila na obraz malovaný technikou tromplé = klam oka. Působil dojmem papíru položeného na dřevě, ale byl malovaný olejem na plátně. Velká jídelna nebo sál sněmování. V r. 1848 se tu konal sněm rakouskouherských národů. Je 16 m vysoký, zdobený stylem rokoko, má 22 lustrů z benátského skla, nad jednotlivými dveřmi symboly jara (hrábě a motyka), léta (kosa a cepín), podzimu (puška a hrozny), zimy (hudba a divadlo). Na stropě freska z mytologie a podobiznou biskupa Hamiltona. Obytné sály: hudební, jídelna, pracovna a ložnice. Vše zařízené k osobní potřebě. Zaujala mě překrásná soška Modesty z carrerského mramoru. Manský sál je co do výzdobý nejhodnotnější – štukovaná výzdoba, stěny z umělého mramoru, na stropě honosná freska Fr. Ant. Maulbertsche s námětem oslavy historie manského systému olomouckých biskupů. Namaloval ji sám za 4 měsíce a patří k vrcholu jeho děl. Dostal za ni 2.300 zlatých. Předsedající manského soudu byl biskup nebo arcibiskup, přísedící pak manové. Tento lenní systém zanikl v r. 1869. Knihovny - ukázky mincí, které mohli olomoučtí biskupi razit. Mincovní právo říšských knížat a tím i olomoucké diecéze přestalo platit se zánikem římsko-německého císařství. V Kroměříži je největší sbírka – 1.200 mincí olomouckých biskupů. Ve druhé místnosti jsou knihy napsané v 36 jazycích, jen 1/3 tvoří církevní literatura, hlavně jsou tu knihy věnující se filosofické a hospodářské problematice, beletrie je málo. Nejstarší je rukopis z 9. století (náboženská kniha), nejstarší český rukopis je z r. 1434 a z r. 1489 Bible kutnohorská. V rohu jsou zamčeny „zakázané knihy“ (Luter, Hus aj.). Strop vymaloval malíř Jozef Stern. Freskou oslavuje umění a vědy. Čtyři velké globusy znázorňují zem a hvězdné nebe. Součástí prohlídky byla i zámecká obrazárna. Jsou tu díla: Tizian (Apollo a Marsyas), Lucas Cranach st., Hans von Aachen, Paolo Veronese aj. Kdo nešel do obrazárny, stihl se podívat do Květné zahrady, která je geometricky pravidelná a květinovou výsadbou lahodí oku, zaslouží si název libosad. Nevím, zda si někdo vyzkoušel bludiště, riskujíc, že nestihne autobus. Měli jsme namířeno do Moravského Krumlova podívat se na Slovanskou epopej A. Muchy.
Když Slovanská epopej náleží k vrcholným projevům českého monumentálního malířství a je Muchovým vyznáním lásky ke všemu slovanskému, pak je ostudou, že Praha, které je toto dílo věnováno, nenalezla pro jeho umístění důstojné prostory. Poděkování, že jsme ji mohli vidět spolu s odborným výkladem, patří průvodkyni, která nám to umožnila, protože se na prohlídku objednává až 2 měsíce dopředu. Pro nedostatek času, se v autobuse demokraticky rozhodovalo mezi návštěvou další Santiniho stavby v M. Krumlově a výstavou plakátů A. Muchy v Ivančicích. Zvítězily Ivančice. Bylo však půl páté, když jsme tam přijeli a muzeum je otevřeno jen do 17. hodiny. Prohlídka plakátů trvá hodinu a tak jsme se seznámili s muzejními exponáty týkající se života Vladimíra Menšíka. Oba jsou rodáci z Ivančic.
Lednice zámek – původně gotická tvrz, kterou v r. 1249 král Václav I. propůjčil rakouskému šlechtici Sigfridu Sirotkovi. Koncem 13. století se držiteli Lednice a nedalekého Mikulova stali Lichtenštejni ze Štýrska. Rod výhodnými sňatky a hlavně po porážce stavovského povstání v r. 1620 skupováním zkonfiskovaných majetků se stal nejbohatším na Moravě. V polovině 19. století zámek nabyl dnešní podoby (novogotická přestavba, anglický styl) a sloužil k velkolepým setkáním evropské šlechty – sály v přízemí s vyřezávanými stropy, dřevěným obložením stěn a vybraným mobiliářem, které nemají v Evropě obdoby. Vstupní hala má třípatrový mosazný lustr a krásně vyřezávané schodiště. V koupelně je mramorová vana s objemem 1000 l, v předsálí hlava jednorožce ze sádry, jeho roh je zub narvala a původní rodové korouhve. V rytířské síni jsou brnění, to z 15. století, váží 30 kg a má špičaté nohy. Je odsud pěkný výhled do parku a na Minaret. Velká letní jídelna, ve které se nikdy netopilo se zabudovaným výtahem na jídlo v obložení stěny, empírová ložnice (nohy nábytku mají zvířecí tlapy), pokoj s 200 roků starými čínskými papírovými tapetami (rostliny a ptáci jsou větší než člověk). Knihovna s  nádherným točitým schodištěm vyřezaným ve Vídni, velký stůl se sametovým potahem, aby se neničily kovem zdobené vazby knih a cestovní skládací oltář. Reprezentační sály nazvané podle barev – tyrkysový (hudební), červený (kuřácký, byl jen pro pány) a taneční s nádherným kazetovým stropem, přičemž každá kazeta se liší vyřezaným motivem. Tu se prohlídka za doprovodu hudby skončila. Kuřácký sál je propojen se skleníkem, ale pro návštěvníky je vchod venku. Tam nás s pěstovanými rostlinami seznámil Jiří Gregorek. Rozsáhlý park je jedním z největších v ČR. V něm se nacházejí romantické stavby, k jedné z nich, Minaretu, jsme se svezli lodí po umělém kanálu spojeným s řekou Dyjí. Je taky zvaný Turecká věž, stojí v močálovité půdě na pětistech 17 m dlouhých dřevěných kůlech, na ně je položen rošt z 96 silných kmenů spojených železnými sponami. Stavba je z kamenných kvádrů a ve výši kopule má výkyv až 40 cm/2hod. V spodní části má 8 místností s bohatě zdobenými stropy, stěny i podlahy orientálními ornamenty. Při stavbě bylo nutné použít speciální lešení tvaru vřetena, což u dělníků budilo nedůvěru a odmítali naň vstoupit. Jejich obavy rozptýlil až hulán císařského jízdního pluku, který na koni vyjel po točité rampě lešení k vrcholu minaretu a zpět. My jsme vyšlapali všechny schody minaretu po svých, bylo jich hodně, ale výhled do kraje stál za to! Cestou zpět jsme prošli kolem umělé jeskyně Nebe - peklo, akvaduktu a přes můstky spojující ostrůvky uměle vytvořené při kopání kanálu. Chtěli jsme si ještě prohlédnout romantickou stavbu Randez-vous, ale dovnitř jsme se pro zavírací čas nedostali. Stavba napodobuje římský vítězný oblouk, věnovaný bohyni lovu Dianě, zdobený reliéfy s výjevy z lovů. Tu se scházeli účastníci honů v místnosti na 1. poschodí. V rozsáhlém parku se nacházejí ještě jiné romantické stavby - Apollónův chrám nad Mlýnským rybníkem, Chrám tří grácií – polokruhovitá stavba s 12 iónskými sloupy (v nikách jsou kopie antických soch) a sousoším bohyní Athény, Artemidy a Afrodity umístěné před kolonádou, Obelisk, Svatý Hubertus – kaple sloužící k díkuvzdání po zdařilé honitbě se sochou sv.Huberta z bílého pískovce, umělá zřícenina Janův hrad, Hraniční zámeček zbudovaný na močálu – základy zpevněné dřevěnými piloty a rošty. V Poštorné, známé výrobou keramických cihel, jsme obdivovali jejich použití na stavbě zdejšího kostela. Údajně i barevné tašky na střeše chrámu sv. Alžběty v Košicích, jsou odsud. Ve Valticích jsme jen prošli areálem barokního zámku (zimní sídlo Lichtenštejnů), podívali se do zámecké vinotéky – 0,2 dcl slámového vína stály 50,- korun.
Poslední den pobytu jsme navštívili vinařské oblasti jižní Moravy. Zastavili se v Mutěnicích, abychom si prohlédli búdečky – vinařské sklípky krásně zdobené slováckými motivy a Sklepy Jarošek Mutěnice, zároveň muzeum vinařství a ovocných pálenek. V programu byla i prohlídka zámku Milotice. Původní tvrz (1360) přestavěli v renesanční opevněný zámek a později barokní přestavbou získal dnešní vzhled. Rod Serényi ho vlastnil od r. 1648 až do počátku 19. století. Nakonec jej sňatkem získali Seilernové, kteří tu žili až do r. 1945. Zařízení zámku je přizpůsobené požadavkům rodu a snaží se podle zachovaných fotografií dodržet původní stav. Děti zámeckého pána se učily 4 jazyky (včetně češtiny) a hře na klavír. Tělesnou výchovu měli se sportovně založenou babičkou. Matka dětí trvala na tom, aby poznaly práce, které později budou řídit, tak měly službu i v kuchyni. Krom účetní knihy vedla zámecká paní i knihu návštěv. Její pokoj byl vytapetovaný novinovými výstřižky. Taneční sál je bohatě zdobený freskami, některé zachycují i historii rodu (boj proti Turkům). V jednom pokoji pro hosty je  úbor černé hraběnky, jejíž duch má podle pověsti na zámku strašit. V této místnosti je strop malovaný do suché omítky (al seco) na rozdíl od fresek malovaných do mokré omítky (al fresco). Škoda, že nebyl už čas projít celý areál zámku, jehož zahrada ve francouzském stylu, je nazývána perlou jižní Moravy. Společný oběd jsme měli ve Svobodné spolkové republice v restauraci Kraví hora Bořetice. Tato republika vznikla z vůle vinařů jako svobodná, nezávislá instituce založená na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti – jak se píše v letáku. Přednášku o výrobě vína a historii jsme si vyslechli v stálé vinařské expozici v Hustopečích. Už z r. 1240 jsou první zprávy o vinicích a z r. 1362 o Horenském právu hustopečských vinařů. Určoval práva vinařů a jejich starost o vinice, trestal i „přetahování dělníků“ v čase sezonních prací. Za krádež hroznů z vinice v jednom případě odsouzenému tovaryši sťali hlavu. V erbu města je ruka se sekyrou a hroznem. Na náměstí je   moderní kostel, kam jsme stihli nahlédnout, ale nechtěli rušit nevěstu při jeho výzdobě, na druhý den se v něm měla vdávat. Nu a po večeři, jak už se stalo zvykem na těchto zájezdech, jsme společně zagratulovali našim Mariím k jejich svátku.
Nadešel den odjezdu. Už všichni, včetně účastnice s nešťastným pádem jsme se  i trochu těšili domů. Jako každé ráno nám Vlado Šipoš citáty udělal duševní rozcvičku. V Buchlovicích, kdo chtěl do zámku, šel na jeho prohlídku. Kdo chtěl obdivovat barokní zahradu a rozsáhlý anglický park (patří k nejkrásnějším historickým zahradám v ČR), chodil stezkami a kochal se výškou stromů nebo bizardním rozložením jejich větví, které vytvářely romantické „altány“, skupinou rododendronů a  celkem vzadu při pavilonu s výstavou fotografií (nádherné záběry z Islandu, jižní Ameriky, ale taky dokumentující utrpení lidí z Karabachu), byly umístěné fuchsie. Zámecká sbírka má asi 1.200 odrůd a je jednou z nejvýznamnějších sbírek fuchsií ve střední Evropě.  Cestou přes Uherské Hradiště jsme měli štěstí vidět Slovácké slavnosti vína. Krojovaný průvod i s dětmi - některé otcům seděly na šíji, jiné byly vezené ve vozíčku vyloženém polštáři. Každou vinařskou oblast doprovázela muzika a tanečníci. Samozřejmě, že nechyběly demižony s vínem nebo pálenkou. Před závěrečným obědem v restauraci na Velehradě, jsme si stihli prohlídnout jeho překrásnou baziliku. Vloni ještě uvnitř bylo lešení, nyní jsme mohli obdivovat baziliku v plném lesku a s doprovodným slovem.

Do Košic jsme dojeli v pořádku, unavení, ale spokojení. Poděkování patří všem, kteří se podíleli na přípravě a realizaci zájezdu, Jirkovi Gregorkovi a samozřejmě i šoférovi Štefanovi Uhriňákovi, že bezpečně vedl svůj autobus.

Jarmila Marcziová
foto: Jiří Gregorek