Tisk

Co způsobila Ema Destinnová ve Společenském klubu

Posted in Zprávy - Klubové akce

Dne 4. 2. 2010 se v Společenském klubu při Českém spolku v Košicích sešlo více návštěvníků než jindy. Důvodem byla přednáška členky výboru ČSvK paní Evy Timcsákové o životě nejslavnější světové sopranistky všech dob pocházející z Čech EMY DESTINNOVÉ.

Když jsme v minulém roce na zájezdě navštívili její zá­mek ve Stráži nad Nežárkou, byli jsme uchváceni místem, kde byla šťastna, ale kde prožila i nejsmutnější dny života. Padlo rozhodnutí: Jedno odpoledne v klubu bude vzpomínkou na život a umělecké působení této umělkyně, v průběhu kterého si vyslechneme její výjimečný hlas. Toto pěkné odpoledne se nám vydařilo.
Pro ty, kteří nepřišli mezi nás, bychom chtěli aspoň tímto článkem a fotografiemi přiblížit život velké české umělkyně. Letos uplynulo 80 let od její smrti. Je těžké z jejího bohatého života, který byl námětem na celé knihy, vybrat to nejdůležitější. Ale věříme, že po přečtení tohoto článku sáhnete po knihách, nahrávkách či navštívíte zámek Stráž nad Nežárkou nebo její síň v Jindřichově Hradci.

 

Královna zpěvu Ema Destinnová, vlastním jménem Emilie Pavlína Jindřiška Věnčeslava Kittlová, se narodila 26. února 1878 v Praze v zámožné rodině jako nejstarší z pěti dětí. Houslové hře se učila od ranného dětství, hudební vlohy se u ní projevily asi v pěti letech. Absolvovala Vyšší dívčí školu, herectví poznávala v dramatické škole Národního divadla v Praze a pěveckou výuku svěřil její otec manželům Loewovým – (paní Marie Loewová působila jako mezzosopranistka dlouhá léta pod uměleckým jménem Destinn). Ema byla všeobecně nadaná, ale zvolila si operní zpěv.
Připomeňme si nejdříve a velmi stručně významné roky jejího uměleckého života:
Roky 1898 – 1909 Je sólistkou dvorní opery v Berlíně, zde přijala své umělecké jméno Ema Destinn z vděčnosti ke své učitelce. Zde se z neznámé pěvkyně stala hvězda. Zpívala 43 rolí v 706 představeních.
Roky 1901 – 1923 Působí jako host Národního divadla v Praze – v 16 rolích, 82 krát.
V roku 1919 je sólistkou Královské opery v Londýně. Zpívá v Buc­kinghamském paláci na pozvání krále Eduarda VII., i na gala představení po korunovaci krále Jiřího a královny Mary. Londýn si ji ce­nil ze všech jejich působišť nejvýše. Úhrnem zde zpívala v 18ti operách, 231 krát.
Roky 1908 – 1916 a 1919 – 1921 Působí jako sólistka Metropolitní opery v New Yorku. Zde prosadila operu Prodaná nevěsta. V Metropolitní opeře zpívala v 21 rolích, celkem 249 krát. Byla partnerkou nejslavnějšího tenoristy Enrica Ca­rusa – zpívali spolu kromě Metropolitní opery i v Berlíně, Paříži, Londýně ve dvanácti operách, více než 150 krát.
Roky 1922 – 1923 Uzavřela svou soustavnou uměleckou činnost koncertním zájezdem na sever Evropy. Pak následovala sporadická vystoupení na operních scénách doma a v zahraničí.
23. 4. 1928 Poslední koncert v Berlíně.
16. 10. 1928 Naposledy s velkým úspěchem vystupuje v Londýně (koncert k 10. vý­ročí vzniku ČSR).
1929 Zpívá v roli Mařenky v Prodané nevěstě v Košicích (tato informace se nenachází v archivních materiálech košického divadla).
Z vypjatých operních sezón v Berlíně, Londýně a New Yorku se utíkala do prázdninové náruče rodných Čech. Léto trávila na různých zámcích v Čechách. Od roku 1914 v Stráži nad Nežárkou, který se jí stal trvalým domovem. Zde žila se svým životním přítelem – barytonistou Dinho Gillym do roku 1917 a od roku 1923 se svým o 20 let mladším manželem – nadporučíkem letectva Josefem Halsba­chem. Velké přátelství s Gillym však Ema ukončila, byť ztratila partnera, který jí byl po léta oporou a rádcem. Manželství jí taktéž nenaplnilo štěstím. A tak žena, o jejíž přízeň bojoval Enrico Caruso nebo císař Vilém a jiní známí muži té doby, se uzavřela ve svém zámku do svých rozsáhlých sbírek starožitností, obrazů, knih, archivních listů, šperků a napoleonských památek. Z důvodu zoufalé finanční situace byla nucena prodat část ze svých sbírek poprvé v roce 1917 a v roce 1923 celý statek. Ponechává si pouze zámek a park. Věnuje se rybaření, houbaření, procházkám. Žije osaměle a ze vzpomínek. Zemřela v nemocnici v Českých Budějovicích 28. 1. 1930 po mozkové příhodě. Pohřbena je na Vyšehradském Slavíně.

Při našem posezení v klubu jsme si díky naší člence MUDr. Marii Šangalové mohli vyslechnout hlas Emy z gramofono­vé desky. Ať už lidovou píseň nebo árii z opery Rusalka. Byl to ohromný zážitek. A když jsme v podání Emy a Gillyho vyslechli píseň „Kde domov můj“ slzám jsme se opravdu neubránili. Zazpívali obě sloky písně, která pochází z divadelní hry Josefa Kajetána Tyla „Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka“ poprvé uvedené v Praze v roce 1834. Českou stání hymnu tvoří pouze první sloka písně, druhá sloka je téměř neznámá, ale stejně krásná a dojímavá. Posuďte sami. K osvěžení paměti uvádíme text druhé sloky:

Kde domov můj, kde domov můj?
V kraji znáš-li Bohumilém, duše útlé v těle čilém
mysl jasnou, vznik a zdar a tu sílu vzdoru zmar?
To je Čechů slavné plémě, mezi Čechy domov můj,
mezi Čechy domov můj.

Ema byla i skladatelka, herečka, dramatička, spisovatelka, překladatelka:

  • připravovala nakladatelstvím edice písňových alb,
  • napsala Nastolení Libušino, které zhudebnil Rudolf Zamrzla. Sama v roce 1923 toto zpívala na Vyšehradě před 140 tisíci posluchači,
  • psala divadelní hry, povídky, básně, písně a romány,
  • byla čestnou členkou Královské opery v Londýně, Národního divadla v Praze, Velké opery v Paříži,
  • za své strhující výkony na operních jevištích byla vyznamenaná titulem Královské pruské komorní pěvkyně.

Co k nám promlouvá o této umělkyni?
Řada knižních monografií, ydání jejich vlastních povídek, překladů románů, sbírky básní, elevizní a rozhlasové medailónky, ové vydání její rozsáhlé románové kroniky, ompletní reedice gramofonového odkazu na 12 ti CD, dice recitálů na CD v USA, Itálii, Německu a Anglii, oštovní známka (Česká republika), bankovka České republiky s jejím portrétem (2000 Kč), outavý film „Božská Ema“, planetka.
Její jméno mají ve štítě školy, jsou po ní pojmenované pěvecké sbory, hudební festivaly, pamětní síně, kluby, Nadace založena v Londýně, kavárna v New Yorku…
Ale ještě se vraťme k jejímu útočišti – zámku a lesoparku ve Stráži nad Nežárkou. Po smrti Emy zámek vlastnilo více majitelů. Bohužel v posledních letech  minulého století byl v takovém stavu, že byl málem odsouzen k zániku. O odkoupení a jeho využívání se usilovalo mnoho institucí od hotelu až ke skladu stavebního materiálu.
Naštěstí zámek odkoupila milovnice umění Emy Destinnové paní Radoslava Doubravová. Zámek byl v poměrně krátké době úplně celý zrestaurován a dnes slou­ží návštěvníkům k ponoření se do dob, kdy zde působila „božská Ema“.
V lesoparku nedaleko Stráže, kde sedávala Ema na své loďce za každého počasí, vzpomínala, přemýšlela a složila i svůj epitaf je na starém dubu pomníček s tímto nápisem, a my čteme:

Žijící – již smíte dosud všechny tyto smavé krásy zřít,
vzpomeňte si při přeletu bílých racků samot duše mé,
jež dozajista vtělena do některého z nich,
znovu vždy se vrací v místa štěstí svého zašlého…

 

 

Eva Timcsáková
obrázky jsou převzaté z publikací: Emil Hartman, Královna zpěvu; Radoslava Doubravová, Ema Destinnová ve Stráži nad Nežárkou
mnoho dalších zajímavých informací a obrázků naleznete na stránkách zámku v Stráži nad Nežárkou