Tisk

Návštěva v Domově sociálních služeb

Chci se s vámi podělit o své dojmy z návštěvy jednoho domova. Nese jméno Maják a sídlí v pěkném domě v obci Zdoba asi 5 km od Košic.
Toto zařízení je prvním zařízením rodinného typu pro hluchoslepé a vícenásobně postihnuté dospělé osoby žijící na Slovensku. Bylo otevřené v lednu 2007 a je finančně podporováno Košickým samosprávním krajem.
Už jen samotné slovo hluchota nebo slepota vyvolává v nás, kteří takto postižení nejsme, respekt a nejistotu. A život hluchoslepých lidí je pro nás úplně nepředstavitelný.
A přece!
A o tom bych Vám chtěla povyprávět.
Známá z Martina mě poprosila, abychom se na předsednictvu Českého spolku v Košicích seznámili s existencí tohoto ústavu blízko Košic. Zástupkyně ústavu by nám prý rádi věnovali nějaké kresbičky postižených lidí. Když jsem byla pověřena, abych se do domova podívala a zjistila co bychom my, občanské sdružení, právě neoplývající finančními prostředky mohli pro ně udělat, měla jsem smíšené pocity a mezi tyto lidi jsem měla téměř strach i jít.
Telefonicky jsem se spojila s personálem Majáku, určili den návštěvy. První dojem byl, že ve velkém útulném domě byla čistota a pořádek a vůbec na mě nezapůsobil smutným dojmem. Pracovnice ústavu mě představily svěřencům. Je jich tam 7 z celého Slovenska ve věku asi 18 až 25 let (podle mého soudu). Podání rukou bylo velice emotivní, ale mohu říci, že velmi příjemné. Už ze stisku ruky bylo cítit o jakou míru postižení jde a cítila jsem, že jsou šťastni. Stisk totálně hluchoslepého mladého muže byl nejsilnější. Dotek s člověkem je pro něho vlastně jediný pocit blízkosti člověka. Ostatní svěřenci jsou sice hluší, ale mají malý zbytek zraku nebo naopak jsou úplně slepí, ale mají zbytky sluchu.
 
p1170683
p1170684
p1170685
p1170686
p1170687
p1170688
p1170690
p1170691
1/8 
start stop bwd fwd
 
Po seznámení pomocí posunkové řeči mi ukázali své pokojíky. Ty jim vybavují nábytkem rodiče. Žasla jsem nad pořádkem. Je pravda, že hrubý úklid jim udělá uklízečka, ale nad drobnou péčí o své věci a pomůcky jsem žasla . Což teprve když mi někteří ukázali své kresbičky vytvořené s malým zbytkem zraku, nebo vykreslení svých zážitků perfektními kresbičkami v počítači (u počítače byla velká obrazovková lupa). To jsem opravdu byla na tom tak, že jsem se neubránila slzám, ale současně i ve mně bylo určité uspokojení, že i takto postižení si najdou své koníčky, mají radost ze sebemenších úspěchů a mají radost ze styku s lidmi.
Můj strach ze setkání byl ten tam. Vybrala jsem 3 kresbičky, které jsme dali jako určité povzbuzení do tomboly na plese. Z rozhovoru s personálem Majáku vyplynulo, že by chtěli, abychom přišli na návštěvu i příště, poseděli si na zahradě, abychom udělali postiženým radost a pozvali je do Košic, případně jiné vhodné aktivity. Pro takto postižené mladé lidi je ohromnou radostí každá aktivita, byť návštěva cukrárny v Košicích, nebo jízda na konících, nebo plavání, ale i pouhá návštěva lesa, kde mohou hltat vůně.
Rozhodli jsme se, jakmile to dovolí jarní počasí, obyvatele ústavu pozvat k nám do Košic. Aby se u nás dobře cítili, zkusíme pro ně zabezpečit vhodný program. Pokud se na některém nejbližším programu Českého spolku objeví kasička s nápisem Maják neberte to tak, že pro ně žebráme peníze, ale přispějte třeba jen malým obnosem těmto statečným lidem třeba na kreslící potřeby nebo na nějakou dobrotu v cukrárně.
Nemůžu tuto poznámku ukončit jinak, než svým zážitkem z večera toho samého dne. Na zastávce tramvaje hlouček lidí stejného stáří jako obyvatelé ústavu se bavil tak, že jsem měla strach stát vedle nich a poslouchat jejich vulgarizmy. Bylo zřetelné, že od nudy nevědí co se sebou. A tak mi bylo smutno ne z těch v domově, kteří se těší ze sebemenšího úspěchu, ale z těchto lidí na zastávce.
 
text a foto: Miluše Babjáková